Real women: Tereza Marku

Když to cítím, běžím za tím. 

Tereza Marku pracuje v HR, věnuje se recruitmentu, onboardingu a péči o zaměstnance. Sportuje, tráví čas s rodinou a přáteli a zároveň má v hlavě spoustu dalších věcí, které by jednou chtěla zažít.

Třeba být v 30 pod 30 ve Forbesu. A také stát někdy na jevišti.

Tereza nemá jasno v tom, do jaké škatulky patří. Má ale jasno v tom, že do žádné patřit nechce.

„Jo. Já chci všechno.”

Tereza by o sobě řekla, že je tak trochu „yes woman“. Žena, která chce životem proplouvat tak, aby ho hlavně bavil.

Její cesta se právě proto nikdy neodvíjela úplně podle plánu. Už jako malá měla v sobě potřebu jít za tím, co chtěla. Doslova. Rodičům se občas ztrácela a jednou dokonce utekla za cirkusem.

Dnes už samozřejmě dospěla a pud sebezáchovy trochu zesílil. Ale základ zůstal.

Chuť zkoušet. Objevovat. Jít tam, kde se něco děje.

A hlavně neztratit pocit, že svůj život skutečně žije.

Jednou nám bude osmdesát

Tereza má vlastní způsob, jak si připomínat, co je důležité.

Představí si, že je jí osmdesát.

Nebude už řešit, jestli před padesáti lety udělala nějaký fuckup v práci. Nebude přemýšlet nad tím, jestli včera řekla něco špatně nebo jestli se rozhodla dokonale.

Spíš si položí otázku, jestli tehdy svůj život opravdu prožila. Jestli ji bavil. 

„Jednou nám bude osmdesát a já nebudu přemýšlet nad tím, že jsem kdysi udělala chybu v práci. Budu přemýšlet nad tím, jestli jsem život v pětadvaceti nebo třiceti opravdu dobře prožila a jestli mě bavil.“

Není to pravidlo, podle kterého se dá žít každý den. Ale je to myšlenka, ke které se Tereza vrací, když potřebuje znovu najít směr.

Ženskost? Umět si stát za sebou

Pro Terezu není ženskost především o vzhledu. Je spojená se sebevědomím. 

S tím, jak se žena cítí sama se sebou, se svým tělem i svými názory. A také s tím, jestli se nebojí svou osobnost ukázat.

„Jakmile ze ženy vnímám, že je zdravě sebevědomá, umí to nést a ukázat, tak je to pro mě ženskost.“

Právě tohle podle ní není vždy jednoduché v pracovním prostředí. Zvlášť když jste mladá žena a přijdete do místnosti plné mužů, kteří automaticky nemusí předpokládat, že máte co říct.

Respekt se někdy musí teprve vybudovat.

A Tereza se ho nechce vzdát jen proto, že se někomu nehodí její věk nebo pohlaví do představy o tom, kdo by měl mít slovo.

Nejvíc sama sebou jsem tam, kde se něco děje

Možná není náhoda, že ji tolik přitahuje svět divadla, showbyznysu nebo celebrit.

Když jde na opravdu dobré představení, cítí se tam zvláštním způsobem doma. Baví ji to. Obdivuje lidi na jevišti. Je na ně pyšná. A trochu jim závidí, že tam stojí.

Protože někde uvnitř si dokáže představit, že by tam jednou stála taky. Není to úplně konkrétní plán.

Je to spíš pocit.

Ten, který přichází ve chvíli, kdy člověk vidí něco, co ho opravdu baví, a říká si: Tady bych chtěla být. 

Silonky? Rozhodně nejsou jen povinnost

Její první výraznější vzpomínka na silonky sahá do puberty.

Bylo jí třináct nebo čtrnáct a začínala řešit, co nosí a jak se v oblečení cítí. Jenže tehdejší silonky často nebyly důvodem k dobrému pocitu.

Trhaly se, nevypadaly dobře a místo sebevědomí přinášely spíš opačný efekt.

To se změnilo až časem.

Dnes jsou pro Terezu silonky přirozenou součástí šatníku. Je hodně „šatová a sukňová“ a právě silonky jí umožňují kombinovat různé styly, vzory a materiály.

Na formální akci klidně sáhne po kalhotách, saku a podpatcích. Když ale dress code neurčuje nikdo jiný, často si vybere šaty nebo sukni.

A začne si hrát.

„Chci, aby splynuly s mojí kůží.“

U dobrých silonek je pro ni zásadní pevnost.

Ne taková, která nohu svírá, ale taková, díky které silonky dobře drží a přilnou k tělu.

Právě to ji na silonkách nadotec překvapilo nejvíc.

„Překvapila mě jejich pevnost. Mám ráda, když silonka dobře drží a přilne k tělu. U nadotec mi připadalo, jako by mi splynuly s nohama a kůží.“

Ptali jsme se, v čem se Tereza nechce měnit.

V tom, jak chce žít svůj život. I když jí někdo řekne, že je to nereálné. Že přehání. Že chce všechno.

Ano. Chce všechno.

Některé ambice jsou možná příliš velké jen do chvíle, než je začnete brát vážně.

Nevíte ještě, kdo jste? Nevadí.

Tereza zároveň nemá pocit, že člověk musí mít svou identitu vyřešenou v osmnácti, pětadvaceti nebo třiceti.

Naopak.

Když by měla něco říct ženě, která teprve hledá, kdo je, řekla by jí, ať si dá čas. Ať je na sebe hodná a trpělivá.

A hlavně ať zkouší.

„Hlavně se nezavírej do jedné škatulky.“

Protože možná právě zkoušením člověk zjistí, co ho opravdu baví. Co ho naplňuje. Jak chce svůj život žít.